Nízkomolekulární hepariny

Nízkomolekulární hepariny (LMWH – Low Molecular Weight Heparines) jsou moderní léky proti srážení krve. Oproti ostatním lékům z této skupiny mají různé výhody i nevýhody, se kterými by měli lékaři i pacienti počítat.

Obecně: Nízkomolekulární hepariny jsou vyráběny různými chemickými procesy (obvykle depolymerizací) z heparinu. Blokují koagulační kaskádu, což je složitý proces, který vede k vytvoření krevní sraženiny. Koagulační kaskáda je tvořena řadou bílkovin (tzv. srážecí faktory), které se vzájemně aktivují a nakonec dají vznik sraženině. Nízkomolekulární hepariny zasahují do této kaskády tak, že zablokují faktor číslo deset (faktor X).

Mezi nejpoužívanější nízkomolekulární hepariny patří nadroparin (lék Fraxiparine), enoxaparin (lék Clexane) a bemiparin (lék Zibor) a dalteparin (lék Fragmin).

Význam: Jak již bylo řečeno, patří nízkomolekulární hepariny mezi léky proti srážení krve. Můžeme je v malé dávce využít v prevenci vzniku hluboké žilní trombózy a plicní embolie, ve vysokých dávkách se používají i v léčbě těchto nemocí. Vyšší dávky nízkomolekulárního heparinu se po omezenou dobu podávají i při léčbě povrchových zánětů žil a aplikujeme je také pacientům s fibrilací síní jako prevenci před vznikem krevní sraženiny, která by mohla způsobit mozkovou mrtvici. V dnešní době dostává preventivní menší dávky nízkomolekulárního heparinu většina pacientů v nemocničních zařízeních, obzvláště imobilní pacienti a pacienti po operačních zákrocích.

Aplikace: Nízkomolekulární hepariny se podávají ve formě podkožních injekcí. Aplikace je snadná, nejčastěji do kůže břicha, nebo do stehen. Některé preparáty mohou při vpichu lehce štípat, ale to rychle přejde. Při dlouhodobější aplikaci se mohou v místech vpichů začít tvořit modřiny, což je dáno místním účinkem protisrážlivých léků.

PodaniHeparinu

Problematika: Oproti warfarinu mají nízkomolekulární hepariny řadu výhod. Jejich účinek nastupuje již krátkou dobu po aplikaci a je delší než u klasického heparinu – přetrvává cca 12-24 hodin (podle typu preparátu). To znamená, že je podáváme tehdy, když chceme okamžitý, ale přitom relativně krátkodobý protisrážlivý účinek. Nízkomolekulární hepariny jsou dobré při převádění pacienta na warfarin. Účinek warfarinu totiž nastupuje až po několika dnech užívání a současně podávání nízkomolekulárního heparinu umožňuje tuto dobu překlenout.

Stejně tak pacienty užívající warfarin převádíme s předstihem na nízkomolekulární heparin před operačními zákroky, kdy by warfarin mohl způsobit zvýšené riziko krvácení. Těsně před a po operaci se nízkomolekulární heparin neaplikuje.

Monitorace: Účinek nízkomolekulárních heparinů testujeme podle hladiny tzv. faktoru anti-Xa, který nabíráme z žilní krve. Náběry provádíme cca 3 hodiny po aplikaci nízkomolekulárního heparinu, kdy je jeho účinek největší.

Nevýhody

Hlavní nevýhodou pro pacienty je nutnost pravidelné aplikace formou injekce. Aplikace 1-2x denně nemusí být zrovna příjemná, někteří lidé mají navíc odpor k tomu si sami injekci píchnout. U pacientů se selháváním ledvin musíme být velmi opatrní a redukovat dávku nízkomolekulárního heparinu – při zhoršené funkci ledvin se vylučování heparinu z těla zpomaluje a jeho účinek neúměrně roste. Vyskytne-li se krvácivá komplikace po podání nízkomolekulárního heparinu, nemáme v běžné medicíně dostupnou protilátku. Účinek nízkomolekulárního heparinu se sice počítá na hodiny, ale i za tuto dobu může dojít k řadě komplikací. Z méně častých komplikací udejme i pokles množství krevních destiček, který byl po podávání nízkomolekulárních heparinů u pacientů někdy pozorován.




Nemoci a příznaky - Copyright © 2013